Proč není skoro u každého města a větší vesnice malá travnatá letištní plocha?

Když letím nad krajinou, téměř automaticky si všímám míst, kde by se v případě poruchy motoru dalo bezpečně přistát. Asi je to profesionální deformace. Za ta léta jsem podobných nouzových přistání absolvoval tolik, že už krajinu nevnímám jen jako pole, lesy a silnice. Vidím v ní místa, kde by se dalo bezpečně přistát. A často také místa, kde by mohla vzniknout jednoduchá travnatá plocha pro létání.

Nejvíc na mě doslova „volají“ louky. Mnohé z nich mají ideální polohu, dobrý přístup a jsou vhodnější než některá letiště, na kterých jsem za svůj život přistával.

A právě proto si už dlouho kladu jednu otázku.

Proč není kolem našich měst a větších vesnic více malých travnatých ploch pro létání?

Jakákoliv další plocha


Kolik drah vidíte na této fotografii? Většina lidí jednu. Ve skutečnosti jich používám šest. Letiště totiž nemusí být jedna asfaltová dráha. Někdy je to způsob přemýšlení.

Nemyslím velká letiště s asfaltovou dráhou, řídicí věží a zázemím za desítky milionů korun. Mám na mysli jednoduché travnaté plochy, které umožní bezpečně vzlétnout a přistát a jejichž provoz je při dodržení příslušných pravidel možný.

Čím déle nad tím přemýšlím, tím méně nacházím skutečných překážek. Legislativa sama o sobě podle mého názoru není tím hlavním problémem. O možnostech i praktickém postupu jsem podrobně psal ve své knize Svobodné létání v přírodě aneb Příručka českého bush pilota.

Neříkám to jako teoretik. Sám jsem vybudoval letiště se třemi drahami a hangárem pro čtyři letadla v nezastavitelné oblasti a podařilo se mi jej dostat i do územního plánu jako letiště. Proto vím, že některé překážky jsou ve skutečnosti menší, než se obecně předpokládá. Když máte návod jak na to.

Ani ekonomické důvody mi nepřipadají tak jednoznačné, jak se často tvrdí.

Mnoho pilotů zaplatí během dvaceti let za hangárování svého letadla více než půl milionu korun. V okolí Prahy nebo Brna to může být klidně dvojnásobek. V některých regionech se přitom za podobnou částku dá pořídit vhodný pozemek a vybudovat jednoduché vlastní zázemí. A pokud létáte právě v okolí velkých měst, pravděpodobně najdete kolegu, se kterým můžete náklady rozumně sdílet.

Výsledkem pak není jen úspora peněz.


Především získáte svobodu

Nemusíte čekat, až někdo vytlačí několik letadel stojících před tím vaším. Nemusíte řešit odřeniny, promáčkliny nebo škody vzniklé při manipulaci ve společném hangáru. Když je hezké počasí a máte dvě hodiny času, nemusíte plánovat celý den kvůli hodině letu. Prostě otevřete hangár a letíte. Klidně před svítáním nebo po západu slunce.

Cítíte tu vůni svobody, nezávislosti a pohody?

Za více než dvacet let výcviku prošlo mýma rukama přibližně osmdesát pilotů. Čtyři z nich dnes létají z vlastních travnatých ploch a dva si postavili i vlastní hangár. To mi říká jediné. Nejde o teorii ani o výjimečný příběh jednoho člověka. Je to cesta, kterou mohou jít i další piloti, pokud o ni opravdu stojí.

Právě tady podle mě vzniká největší rozdíl mezi piloty.

Pilot se nestává zkušeným tím, že vlastní letadlo.

Pilot se stává zkušeným tím, že létá.

A létá tehdy, když má své letadlo snadno dostupné.

Čím dostupnější letadlo máte, tím častěji létáte. Čím více létáte, tím více zkušeností získáváte. A zkušenosti jsou v letectví jednou z největších bezpečnostních rezerv.

Moje vlastní plocha má přibližně 1,8 hektaru. Přesto když letím sám, běžně mi pro vzlet postačí přibližně 200 metrů posekané travnaté plochy široké pouhé čtyři metry, a to i s dolnoplošníkem.

Neříkám tím, že to platí pro každého pilota nebo každé letadlo. Chci jen ukázat, že naše představy o tom, co je pro létání skutečně potřeba, bývají často mnohonásobně větší než realita.

Někdy létám i z plochy, která není rovná, ale je mírně zahnutá do oblouku. Možná právě proto mě překvapuje, jak hluboce je mezi piloty zakořeněná představa, že každá vzletová a přistávací plocha musí být dokonale rovná. Ve skutečnosti záleží především na tom, zda odpovídá možnostem konkrétního letadla, schopnostem pilota a okolnímu terénu.

Dobře zvolená travnatá plocha nemusí připomínat klasické letiště. Důležité je, aby odpovídala letové příručce daného letadla, zamýšlenému provozu a měla bezpečný příletový a odletový prostor alespoň z jedné strany.

Čím více takových ploch bude existovat, tím dostupnější může být létání.

A nejen to.

Více míst pro vzlet a přistání znamená také více možností při řešení mimořádných situací. Každá kvalitní travnatá plocha v krajině může jednou představovat místo, které pilotovi zachrání letadlo, nebo třeba i život při poruše motoru, náhlém zhoršení počasí či jiné nečekané situaci.

Možná jsem idealista.

Možná jsem jen bush pilot.

Ale čím déle létám, tím více si myslím, že budoucnost sportovního létání neleží jen na několika velkých letištích. Leží také ve stovkách, možná spíše tisících malých travnatých ploch rozesetých po celé republice.

V České republice létá přibližně patnáct tisíc pilotů. Připočtěme rychle rostoucí komunitu pilotů dronů, která se bude muset s pilotovaným provozem stále více koordinovat. Opravdu mezi námi není dost lidí, kteří vlastní vhodnou louku nebo pole?

Vždyť často vůbec není potřeba celé pole. Mnohdy postačí travnatý pás přibližně 200 × 15 metrů a hned vedle může dál růst obilí nebo jiná plodina. I zemědělci dnes na mnoha místech ponechávají zatravněné pásy kvůli hospodaření nebo technickým požadavkům.

To všechno ale předpokládá jednu důležitou věc.

Pilot musí umět realisticky posoudit své schopnosti.

Vlastní plocha není důvod riskovat. Právě naopak.

Když jsem začínal létat z vlastního pole, nechal jsem se na něj přeškolit jedním z nejzkušenějších instruktorů na Vysočině. První dva dny jsem létal výhradně s ním. Teprve když jsme oba věděli, že to bezpečně zvládám, začal jsem létat sám.

Dnes už je to více než dvacet let. A zpětně považuji právě tuto pokoru za jednu z nejlepších investic do své bezpečnosti.

Nechci, aby měl každý pilot vlastní letiště.

Chci jen, aby se přestalo automaticky věřit tomu, že je to nemožné.

Co myslíte vy?

Před východem slunce, nečekáte až přijde správce letiště, až otevřou hangár, až vytlačí letadla, až bude provozní doba, až…. Prostě přijdete, zkontrolujete éro a létáte… To je svoboda!

Má smysl budovat další velká letiště, nebo bychom měli do krajiny vrátit více jednoduchých travnatých ploch, které budou pilotům skutečně sloužit?

Největší bezpečnostní rezervou pilota není další předpis ani další technologie. Je to možnost létat často a dle vlastního uvážení a možností.

Možná není největší překážkou legislativa, peníze ani pozemky. Možná je jí jen naše vlastní představa, že to nejde.

Filip Zejda 4.7. 2026

Comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *