Štítek: CZ bush pilot

  • Bush pilot

    Bush pilot

    Bush létání není jen o letadle: Skutečná zkouška začíná tam, kde není ranvej… a není tam ani druhá šance.“

    Slyšte příběh moji milí:
    Chlápek středního věku, nadějný a očividně dobře finančně zajištěný pilot z města vejde do baru pro piloty z divočiny. Objedná si whisky a hrdě prohlásí:

    „Přistál jsem a vzlétl z plochy dlouhé 35 metrů! Co vy na to? Troufnete si to překonat?“


    Místností se rozlehne tiché pobavené zamručení.
    Starší pilot, s vlasy víc šedými než hnědými, odpoví:

    „Jo, jasně, hošane , ale nebylo to náhodou dole u moře? S pěkným chladným protivětrem přímo do nosu? A s teplotou tak nízkou, že byl vzduch hustý jak polívka?“


    Přidá se další:

    „A ten tvůj stroj… není to zakázková stavba? Křídlo na zakázku se sloty, Fowlerovy klapky a motor s dvojnásobným výkonem oproti našim mašinám?“

    Třetí se zasměje do piva: „Za cenu toho tvého naleštěného SuperSTOLu bych si mohl pořídit celou flotilu obyčejných bush letadel. A z toho, co by zbylo, bychom se všichni naučili přistávat na modelářském letišti.“


    Z rohu se ozve další hlas:

    „Hele, hošane — jak dlouho si myslíš, že vydrží ten přeplňovanej motor s reduktorem? Osm tisíc otáček při vzletu, šest tisíc v cestovním letu? A jakou máš spotřebu — litry, nebo půl galonu za minutu?“


    Pak se od vedlejšího stolu ozve tichý hlas. Klidný, jasný, zkušený:

    „Poslouchejte, chlapi… být bush pilotem není o vzletu a přistání na označené ploše u hladiny moře — i kdyby byla RWY sotva delší než autobus. Ranveje mají čisté přiblížení bez překážek, namalované prahy a žádná překvapení. Žádní losi, žádní ptáci na poslední chvíli vylétnuvší ze stromů okolo, žádné kameny, žádné vymleté díry. To není umění — to je létání nízko, visení na druhém režimu v ideálních podmínkách bez turbulencí a vědění, kdy vysunout a zandat klapky.“


    Jeho kamarád, vousatý horal v ošoupané bundě, ještě vonící po borovicích a kůžích, se ušklíbne a dodá: „Chceš opravdu zjistit, kdo je kdo? Tak to udělejme poctivě.
    Každý si vybere místo. Jakoukoliv další plochu. Žádná letiště. Udělejte to těžké — mýtina v lese, štěrková lavice v kaňonu, říční terasa vysoko v kopcích.
    Nikdo kromě hostitele nebude místo znát!
    V sobotu ráno se rozešlou GPS souřadnice.


    Ten kdo tam dorazí první s nejvyšší průměrnou pozemní rychlostí (zapsanou v loggeru), trefí přiblížení na první pokus — žádné kroužení, žádné opakování — a čistě vzlétne, vyhrává kolo.
    Minimálně šest kol. Různé počasí, různý terén, různé části země.
    A pak uvidíme, kdo má skutečně ruce a nohy a něco mezi ušima.“


    Dopije pivo a zamumlá:
    „Musím do hangáru — učeň mi mění magneta a tomu novému klukovi nevěřím.“


    Vtom se k baru belhá starý muž. Pokud mu není osmdesát, tak ani o den míň. Ošlapané boty, ztuhlé klouby. Je tu pro kozí mléko a sklenici konopné masti, kterou mu přiletěl odevzdat z hor kamarád. Barman mu s úsměvem kývne:

    „Jimmy! Rád tě vidím. Dnešní mladíci… sami si na letadle nic neopraví, mimo letiště nepřistanou, pokud tam není Wi-Fi a rudej koberec.
    Pamatuješ, jak jsi letěl dvě stě mil v mlze, podél řeky, bez plováků, a vezl Toma s půlkou ruky roztrhanou kodiackým medvědem? To byl příběh…“


    Jimmy pokrčí rameny, jako by šlo o všední věc:

    „Nech je být, Joe. Život je to naučí dost brzo, nebo zahynou.“


    Zeptá se na Toma — prý ho dlouho neviděl.

    „Znovu se oženil,“ odpoví Joe. „Má dítě. Postavil si novou chatu vysoko v lese.“

    „Pořád létá?“

    „Každý den. Nemůže přestat. Dali mu teď lehčí práci — rozvoz pošty. Byl tu minulý týden.“
    Jimmy přikývne. Usměje se. Klidně. Celý bar ztichne.

    Protože jen ten, kdo ještě v osmdesáti létá, přistává tam, kde nikdy žádná ranvej ani pilot nesedl, a jde dál přes bolest, strach i vlastní hranice — jen ten se stává skutečným bush pilotem.

    My ostatní se o to jen pokoušíme…


    Filip Zejda