Bush létání není jen o letadle: Skutečná zkouška začíná tam, kde není ranvej… a není tam ani druhá šance.“
Slyšte příběh moji milí:
Chlápek středního věku, nadějný a očividně dobře finančně zajištěný pilot z města vejde do baru pro piloty z divočiny. Objedná si whisky a hrdě prohlásí:
„Přistál jsem a vzlétl z plochy dlouhé 35 metrů! Co vy na to? Troufnete si to překonat?“
Místností se rozlehne tiché pobavené zamručení.
Starší pilot, s vlasy víc šedými než hnědými, odpoví:
„Jo, jasně, hošane , ale nebylo to náhodou dole u moře? S pěkným chladným protivětrem přímo do nosu? A s teplotou tak nízkou, že byl vzduch hustý jak polívka?“
Přidá se další:
„A ten tvůj stroj… není to zakázková stavba? Křídlo na zakázku se sloty, Fowlerovy klapky a motor s dvojnásobným výkonem oproti našim mašinám?“
Třetí se zasměje do piva: „Za cenu toho tvého naleštěného SuperSTOLu bych si mohl pořídit celou flotilu obyčejných bush letadel. A z toho, co by zbylo, bychom se všichni naučili přistávat na modelářském letišti.“
Z rohu se ozve další hlas:
„Hele, hošane — jak dlouho si myslíš, že vydrží ten přeplňovanej motor s reduktorem? Osm tisíc otáček při vzletu, šest tisíc v cestovním letu? A jakou máš spotřebu — litry, nebo půl galonu za minutu?“
Pak se od vedlejšího stolu ozve tichý hlas. Klidný, jasný, zkušený:
„Poslouchejte, chlapi… být bush pilotem není o vzletu a přistání na označené ploše u hladiny moře — i kdyby byla RWY sotva delší než autobus. Ranveje mají čisté přiblížení bez překážek, namalované prahy a žádná překvapení. Žádní losi, žádní ptáci na poslední chvíli vylétnuvší ze stromů okolo, žádné kameny, žádné vymleté díry. To není umění — to je létání nízko, visení na druhém režimu v ideálních podmínkách bez turbulencí a vědění, kdy vysunout a zandat klapky.“
Jeho kamarád, vousatý horal v ošoupané bundě, ještě vonící po borovicích a kůžích, se ušklíbne a dodá: „Chceš opravdu zjistit, kdo je kdo? Tak to udělejme poctivě.
Každý si vybere místo. Jakoukoliv další plochu. Žádná letiště. Udělejte to těžké — mýtina v lese, štěrková lavice v kaňonu, říční terasa vysoko v kopcích.
Nikdo kromě hostitele nebude místo znát!
V sobotu ráno se rozešlou GPS souřadnice.
Ten kdo tam dorazí první s nejvyšší průměrnou pozemní rychlostí (zapsanou v loggeru), trefí přiblížení na první pokus — žádné kroužení, žádné opakování — a čistě vzlétne, vyhrává kolo.
Minimálně šest kol. Různé počasí, různý terén, různé části země.
A pak uvidíme, kdo má skutečně ruce a nohy a něco mezi ušima.“
Dopije pivo a zamumlá:
„Musím do hangáru — učeň mi mění magneta a tomu novému klukovi nevěřím.“
Vtom se k baru belhá starý muž. Pokud mu není osmdesát, tak ani o den míň. Ošlapané boty, ztuhlé klouby. Je tu pro kozí mléko a sklenici konopné masti, kterou mu přiletěl odevzdat z hor kamarád. Barman mu s úsměvem kývne:
„Jimmy! Rád tě vidím. Dnešní mladíci… sami si na letadle nic neopraví, mimo letiště nepřistanou, pokud tam není Wi-Fi a rudej koberec.
Pamatuješ, jak jsi letěl dvě stě mil v mlze, podél řeky, bez plováků, a vezl Toma s půlkou ruky roztrhanou kodiackým medvědem? To byl příběh…“
Jimmy pokrčí rameny, jako by šlo o všední věc:
„Nech je být, Joe. Život je to naučí dost brzo, nebo zahynou.“
Zeptá se na Toma — prý ho dlouho neviděl.
„Znovu se oženil,“ odpoví Joe. „Má dítě. Postavil si novou chatu vysoko v lese.“
„Pořád létá?“
„Každý den. Nemůže přestat. Dali mu teď lehčí práci — rozvoz pošty. Byl tu minulý týden.“
Jimmy přikývne. Usměje se. Klidně. Celý bar ztichne.
Protože jen ten, kdo ještě v osmdesáti létá, přistává tam, kde nikdy žádná ranvej ani pilot nesedl, a jde dál přes bolest, strach i vlastní hranice — jen ten se stává skutečným bush pilotem.
My ostatní se o to jen pokoušíme…
Filip Zejda

