Příběh z Vysočiny – díra v systému a zastavení času

Byla noc. Taková ta noční hodina, kdy už silnice nepatří motoristům, ale spíš zvěři a stínům mezi stromy. Úsek mezi Zbilidami a Dušejovem znám. Ne jako někdo, kdo tam projede jednou za rok. Znám ho jako někdo, kdo ví, kde se silnice lomí, kde se les blíží k asfaltu. Kde vybíhá lesní zvěř a kde se za zatáčkou světla auta ztrácí v černotě.
A přesto tam byla věc, kterou jsem tušit nemohl.
Neoznačená.
Tichá.
Čekající.
Nebyla to běžná nerovnost, kterou přejedeš a zapomeneš. Byla to díra. Hluboká, s ostrou hranou, taková, která nevznikne přes noc a nezmizí sama. Když do ní vjedeš, neptá se tě, jestli jedeš defenzivně a čekáš že vyběhnou srny, divočáci, nebo spěcháš. Díru ve vozovce nezajímá, že máš před sebou let mimo kontinent a čas, který nejde vrátit. Jen udělá to, co udělat musí.
Rána. Rána.
Krátká, tvrdá, definitivní. Přední kolo, zadní kolo – vše v jedné stopě.
A pak ticho, ve kterém se začne ozývat něco jiného. Vibrace do řízení. Výrazné a nepatřičné. Tah volantu doprava. Nejlepší česká luxusní limuzína – Superb. Auto, které ještě před chvílí jelo krásně tiše, lehce a jistě, najednou začne vibrovat.Volant táhne doprava. Cítím takové to zvláštní zhoupnutí při rozjezdu a brzdění, které řidič nečte očima, ale tělem – něco je s nápravami.
V tu chvíli vím, že se něco změnilo.
A taky vím, že už to nevezmu zpět.

Nebyl čas stát u krajnice a rozebírat, co přesně se stalo. Byla noc, les a závazek, který nepočká. Dojel jsem na bezpečné místo, vyměnil kolo a pokračoval dál. Ne proto, že bych to podcenil, ale proto, že někdy prostě musím jet dál. Jsou situace, kdy se rozhoduju mezi ideálním řešením a jediným možným řešením – třeba když nemůžu zmeškat dva na sebe navazující lety na cca 4000 tisíce kilometrů dlouhé cestě. A ještě navíc nejsem v autě sám a musím lidi dostat na letiště.
A pak jsme na poslední chvíli stihli odlet letadla. To nepočká.
Ocitl jsem se mimo kontinent, mimo ten kus asfaltu, který mi rozbil auto. Ale ta myšlenka se mnou letěla dál. Vím, že tam ta díra je. Vím, jak vypadala. Vím, co udělala.
A vím, že tam pořád čeká na dalšího.
Když jsem se vrátil, nočním letem, byla stejná tma, stejné místo. A ta díra tam byla pořád. Neoznačená. Neopravená. Stejně ostrá, stejně nebezpečná. Jakoby se nic nestalo. Jakoby žádné auto neprojelo, jakoby žádný náraz neexistoval. Jako by se zde zastavil čas. Jako by vesmír jen vyčkával co já s tím udělám.
Tohle není jen technický detail. To je moment, kdy se realita střetne se systémem.
Oznámil jsem vyfocenou a naměřenou nebezpečnou díru – závadu ve sjízdnosti vozovky – hned na tři místa: cestmistrovství, Krajské správě a údržbě silnic Vysočiny a obci Zbilidy. Díru jsem hned označil výstražným trojúhelníkem. Poslal podklady, fotky, svědectví. Popsal jsem přesně, co se stalo. Ne domněnky. Fakta. Jednoduchý příběh: náraz, okamžitá změna chování auta, následky. Věci se chopil i místní novinář a případ publikoval v Jihlavských listech.
A pak přišla odpověď z Krajské správy a údržby silnic Vysočiny:
„Žádná závada na vozovce v daném úseku nebyla evidována.“

To je zvláštní věta. Má v sobě klid úřadu a zároveň prázdnotu reality. Jako bychom si podobných formulací už v minulosti neužili dost. Protože závada, do které vjedeš, nepotřebuje evidenci, aby existovala. Ona tam prostě je. Fyzicky. Tvrdě. Nezpochybnitelně. A v tomto případě byla i změřená, vyfocená a potvrzená svědky.
A přesto – „neevidujeme“.
Jenže mezitím se něco změnilo. Po oznámení, po upozornění, po tom, co se o věci začalo mluvit, byly výtluky v tom úseku následující den opraveny. Studenou směsí, rychle, účelově. Najednou to šlo. Najednou závada, která „neexistovala“, zmizela…
To je ten okamžik, kdy si člověk položí jednoduchou otázku.
Když zákeřná díra o délce 120cm šířce 50cm a hloubce bezmála 10cm s ostrými výjezdovými hranami neexistovala… co se tedy opravovalo?
Tahle situace už dávno není o jednom rozbitém autě nebo o jedné noci. Je o principu. O tom, jak se systém, který si všichni platíme ze svých daní, chová ve chvíli, kdy se střetne s realitou, kterou nemůže úplně kontrolovat.
Na jedné straně mám fyziku. Náraz, síly, deformaci, vůli v zavěšení, vibrace, které nezmizí tím, že je úředník popře.
Na druhé straně mám zaplacené daně – silniční, spotřební a DPH, které tvoří více než 40 % ceny paliva – a k tomu formulace: „Nelze prokázat.“ „Neevidujeme.“ „Příčinná souvislost nebyla doložena.“
Dva světy.
A mezi nimi člověk, který ví, co se stalo, protože to zažil. Člověk, který jako podnikatel v dopravě za posledních 30 let zaplatil státu jen na daních z paliva přes dva miliony korun, a přesto se nemůže domoci ani řešení škody od kraje Vysočina a jím zřízené příspěvkové organizace.
Ani tak nejde o to, že by někdo nechtěl opravovat silnice. Může se to stát. Jde o to, co se stane, když se vyskytne chyba v systému a někdo ji pojmenuje. Jestli se hledá řešení, nebo formulace. Jestli se pracuje s realitou, nebo s papírem, obstrukcemi a slovníkem, který jsme tu už jednou zažili.
Protože pokud začne platit, že závada neexistuje, dokud není evidovaná, a poškození neexistuje, dokud není uznané, pak se něco zásadního láme.
Ne v asfaltu.
Ale v důvěře. V důvěře občanské společnosti v tento současný systém, úředníky, kontrolní orgány a politiky.
A to je trhlina, kterou žádná studená směs nezalepí.
Proto jsem začal psát na kraj Vysočina, na úřady, politikům, opozici, kontrolním orgánům kraje Vysočina, na sociální sítě i do novin. Dlouho se nic nedělo. Až postupným a neustávajícím důrazným tlakem – i přes politiky, média a veřejnost na sociálních dítích– se podařil téměř zázrak: ozvala se pojišťovna. Zatím jen SMS do mobilu. Malé světlo na konci tunelu.
Ale za jakou cenu?
Poslal jsem desítky dopisů. Jeden i na Ministerstvo dopravy. Strávil jsem tím hodiny práce, aby se vůbec pohnuly ledy a úředníci začali dělat to, za co jsou placeni. Na tomto jediném případu jsem strávil přibližně 18 hodin svého nejproduktivnějšího času – jen proto, abych se vůbec domohl kontroly svého auta poté, co byl nárok na odškodnění zamítnut.
Ptám se vás všech, kteří tento příběh čtete:
Ptám se vás všech, kteří tento příběh čtete:
Dokázali byste si takovou věc vyřídit sami?
Máte možnost, schopnosti a čas hledat, kdo je za co odpovědný?
Věnovali byste tomu 18 hodin svého života?
Obávám se, že průměrný člověk zůstane se svým rozbitým autem sám. A zbydou mu jen oči pro pláč.
To není systém, který jsem volil.
To není systém, kvůli kterému jsme kdysi vyšli do ulic.
Dejte mi vědět, jak to vidíte vy.
A hlavně – jaké jsou systémové možnosti, jak to změnit.
Praktický návod z reálného případu
JAK SE DOMOCI NÁHRADY ŠKODY ZA VÝMOL NA SILNICI
Tento návod nevznikl od stolu. Vznikl z praxe. Z konkrétní situace, kdy došlo k poškození vozidla na neoznačené závadě ve vozovce a následnému odmítnutí odpovědnosti ze strany správce komunikace.
Není to teorie. Je to postup, který funguje.
- OKAMŽIK UDÁLOSTI – CO JE KLÍČOVÉ
Po nárazu nevzniká jen škoda na autě. Vzniká důkazní situace.
Nejdůležitější je:
– zapamatovat si místo
– vnímat okamžité projevy (vibrace, tah, změna řízení)
– nebagatelizovat situaci
Pokud nemůžete situaci řešit na místě, neznamená to, že jste něco zanedbali. Důležité je, že příčina a následek jsou časově spojeny.
- DOKUMENTACE – VAŠE NEJSILNĚJŠÍ ZBRAŇ
Jakmile je to možné:
– vyfoťte závadu ve vozovce, nebo tam někoho pošlete ať to udělá za Vás
– zdokumentujte poškození vozidla
– změřte rozměry výmolu (hloubka, délka, šířka)
– zajistěte svědectví (osoba ve vozidle), místní novinář, starosta,
Závada, která je zdokumentovaná, přestává být „neexistující“.
- OKAMŽITÉ OZNÁMENÍ
Nahlaste závadu na více míst:
– správci komunikace (KSÚS)
– cestmistrovství
– obec
Tím vytvoříte stopu.
Závada, která je nahlášená, už není jen „tvrzení“. Je to zaznamenaná skutečnost.
- VEŘEJNÝ TLAK
Pokud systém nereaguje:
– kontaktujte média
– publikujte případ
– upozorněte veřejnost
Závada, o které se mluví, se přestává ignorovat.
- KLÍČOVÝ MOMENT – ROZPOR
Sledujte chování systému:
Pokud:
– závada „neexistuje“
– ale následně je opravena
vzniká zásadní rozpor.
Pokud úředníci z KSÚSV píší politikům něco jiného, než napsali Vám je tu další zajímavý rozpor. (proč to si dělají, co skrývají)
A rozpor je důkaz.
- KOMUNIKACE S ÚŘADEM
Nepište emoce. Pište fakta:
– časová osa
– popis závady
– popis následků
Opakujte stále stejnou jednoduchou pravdu:
„Došlo k nárazu do neoznačené závady a okamžitě se projevily následky.“
- NENECHTE SE ZLOMIT ARGUMENTEM „NEPROKÁZÁNO“
To je standardní obrana systému.
Vaše odpověď je jednoduchá:
– existuje závada
– existuje náraz
– existují okamžité projevy
To tvoří příčinnou souvislost.
- POJIŠŤOVNA – ZLOM
Cílem není přesvědčit úřad.
Cílem je:
dostat věc k pojišťovně.
Tam se rozhoduje.
Jakmile:
– je škoda nahlášena
– proběhne prohlídka
hra se mění.
- PROHLÍDKA VOZIDLA
Při prohlídce trvejte na tom, aby bylo zaznamenáno:
– vůle v zavěšení
– deformace kola
– změna jízdních vlastností
I když technik neuzná příčinu, musí popsat stav.
A stav je důkaz.
- NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PRINCIP
Systém není postaven proti vám. Tedy neměl by být.
Ale není postaven ani pro vás.
Je nastaven tak, že reaguje až na tlak.
Kdo tlak nevytvoří, ten neuspěje.
ZÁVĚR
Tento postup stojí čas, energii a vytrvalost.
Otázka zní:
Kolik lidí tohle zvládne?
A kolik jich to vzdá?
Právě proto je důležité o těchto případech mluvit.
Protože systém se nemění sám.
Mění se až ve chvíli, kdy ho někdo donutí reagovat.
Pokud jste se dočetli až sem, máte dvě možnosti:
Nechat to být.
Nebo příště vědět, co dělat.
Filip Zejda

