V letectví přežije jen nejsilnější…
Máme tu zase další zbytečnou válku.
Měla být blesková.
Není.
Nebude.
A ani být nemohla.

Stejný scénář, jaký jsme viděli na Ukrajině, se začíná rýsovat i kolem Íránu. Útočí se na infrastrukturu – ropná skladiště, nakladiště, odsolovací zařízení, ekonomické zájmy protivníka. A často i na zájmy třetích stran, aby se vytvořil tlak na vyjednávání.
Žádná válka není jen mezi dvěma stranami.
Vždy v ní působí druhá, třetí i další síla – každá s jinou mocí ovlivňovat vůdce i masy.
Proto se války téměř nikdy nedají skutečně vyhrát.
Mezitím umírají obyčejní lidé v celém Perském zálivu i na Ukrajině.
A ceny paliv rostou. I nám pilotům.
S válkami – těmi skutečnými i těmi úředními – mám za sebou poměrně bohaté zkušenosti. A jedna věc je jistá:
Žádná válka se nedá úplně vyhrát.
Za 20 let co létám jsem u ministerstva dopravy neprohrál jediné správní řízení. A že jich bylo! Mnozí velmi snažili, abych přišel úplně o všechno. Dokonce celé zájmové sdružení dělalo vše dlouhodobě pro to, aby bylo mé létání, plocha i hangár nerealizovatelné.
Na první pohled by to mohlo znít jako důvod k oslavě.
Jenže není.
Tisíce hodin studia zákonů, analýz a vymýšlení procesních manévrů mě stály tolik času a energie, že bych za tu dobu postavil čtvrté letadlo v hodnotě dvou milionů korun.
Místo toho jsem jen vzdělával úředníky.
A ještě ze svého.
Přestože by to měl dělat stát!
Z nočních můr a skřípění zuby a s výhrůžek úředníků o zabavení letadla a firmy mám obroušené zuby a všechny vlasy dávno pryč.
Ano, mám zkušenosti, které většina pilotů nikdy nezažije.
Vím, že odpor má smysl – pokud člověk nedělá vědomně nic protizákonného. A je tu ještě jedna věc, kterou by si měl zapamatovat každý.
Stát vás nemůže nutit k ničemu, co není stanoveno zákonem.
Úředníci mohou dělat jen to, co jim zákon výslovně ukládá a dovoluje.
Všechno mezi tím je náš prostor.
Prostor pro tvoření, pro život i pro létání.
Využijte ho naplno.
Nebuďte tupé ovce.
Buďte lvi.
Jenže úředníci to zkoušejí znovu a znovu. Často nevědí – nebo nechtějí vědět – kde končí jejich pravomoc. A tak správní soudy stále dokola konstatují její překročení.
Někdy to úředníkům nakonec dojde i samotným. A pak věc jednoduše nechají prekludovat. Ale tím Vás drží několik let v nejistotě. Ano je to válka a nehrají čistě!
Takže pro všechny ještě jednou a zapamatujte si: základní princip právního státu:
- stát může dělat jen to, co mu zákon dovoluje
- občan může dělat vše, co zákon nezakazuje.
To je extrémně důležité a většina lidí to vůbec neví. Pak jsou velmi snadno zmanipulovatelní i postižitelní.
Připravte se na dlouhé boje.
Stejnou válku jsem vedl se sousedy kvůli letišti. Další se stavebním úřadem kvůli výstavbě hangáru na nezastavitelném území.
To všechno jsem nakonec vyhrál.
Pak tu ale byla ještě jedna válka.
Válka se systémem
Zlomená ruka a dva kilometry s plně naloženou multikárou,bez posilovače řízení, po poli a následné ruční skládání větví a dřeva.
Proběhl soud s mužem, který dlouhodobě a úporně 15 let brojil na všech frontách proti mé ploše na létání a stavbě hangáru a vystupoval jako ekologický aktivista a zároveň zastával poměrně vysokou funkci v úředních strukturách. Podle všeho působil v odborových a úředních strukturách už za minulého režimu a ve veřejných funkcích zůstal i po roce 1989. V systému se pohyboval velmi jistě a bylo vidět, že má velmi rozvětvené kontakty.
Po jednom setkání a incidentu se věc dostala k soudu.
Soud připustil výpovědi jeho příbuzných v přímé linii. Ti sami uvedli, že událost osobně neviděli ani neslyšeli a že ji znají pouze z jeho vyprávění. Přesto jejich svědectví soud přijal.
Seděl jsem tehdy v soudní síni sám v lavici obžalovaných a poslouchal.
Jedna z příbuzných popisovala, co se prý stalo potom.
Řekl, že po incidentu můj protivník odjel z místa na Multikáře naložené dřevem.
Řídil ji prý sám protivník.
Ta cesta vedla asi dva kilometry po poli a po hrbolaté polní cestě.
V soudní síni bylo ticho.
Svědkyně pokračovala.
Po příjezdu domů prý otec ještě sám skládal větve a dřevo z vozíku.
Teprve večer si nechal ruku ošetřit.
Seděl jsem tam a v hlavě mi běžela jediná otázka.
Jak může člověk se zlomenou rukou řídit multikáru naloženou dřevem dva kilometry po poli a po hrbolaté polní cestě…
a pak ještě skládat větve z vozíku?
Čekal jsem, že se někdo zeptá.
Soudce. Nezeptal se.
Státní zástupce. Ne zeptal se.
Nebo alespoň můj právník. Jak by mohl? K soudu ten den vůbec nepřišel ani se neomluvil.
Takže se nezeptal nikdo kdo by mohl.
Naopak můj svědek, který celý incident viděl na vlastní oči, soud nepřipustil.
Soud prvního stupně rozhodl proti mně.
Odvolací soud v Brně pak rozsudek jednoduše potvrdil.
Paradoxem je, že soudce z mého případu byl později povýšen právě na odvolací soud!
Až po letech jsem si uvědomil, že v té soudní síni se sešly tři věci najednou: nepřipuštěný přímý svědek, svědectví z doslechu – a prázdná židle mého advokáta.
Dnes už vím, že jsem tehdy udělal chybu. Měl jsem podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Jenže v té době jsem na to neměl sílu ani peníze ani znalosti. Byl jsem unavený z dlouhého sporu.
Tady jsem prohrál.
Bolelo to.
Finančně.
Lidsky.
Až s odstupem času mě začala napadat ještě jedna otázka. Nevím to s jistotou a nikdy jsem to nedokázal ověřit, ale občas jsem si kladl otázku, zda soudce, můj právník a tento úředník Krajského úřadu a odborový aktivista neměli někde v minulosti společné vazby – například z dob působení v odborových strukturách před rokem 1989. Bylo tam moc náhod!
Možná je to jen shoda okolností.
Nejspíš ne.
Každopádně mě ten spor naučil jednu důležitou věc.
V podobných konfliktech často nejde jen o pravdu nebo fakta. Velkou roli hraje také čas, vytrvalost a místní vazby.
Někdy má protivník na určitém území silné postavení — osobní, úřední nebo historické.
A pak je dobré vědět, že existují i jiné úrovně a jiná území, kde se spor může vést dál.
Protože spravedlnost někdy přichází pomalu, někdy vůbec – pokud si ji nevynutíte.
Ale může přijít.
A mezitím plyne čas.
Plocha pro létání funguje.
Létá se na ní bezpečně už dvacet let. A stojí na ní hangár, legálně. Je v územním plánu se souhlasem obce.
A to je možná ta nejpřesvědčivější odpověď.
Zkušenosti s výhrami i prohrami tedy mám. Dlouhodobé.
V drtivé většině případů útočník nedosáhl svého a já jsem si dokázal obhájit a ubránit to, co bylo moje.
A jde to nejen proti státu. Jde to i proti nadnárodním korporacím, které vedou své vlastní proxy války – někdy i za cenu zničení vašeho zdraví, třeba když Vám chtějí vpíchnout jedy do těla. Nebo tvoří propagandu k válce, podplácejí politiky, aby se lépe prodávaly jejich předražené zbraně.
Má to ale i druhou stránku.
Lidé kolem mě tím trpěli.
Byznys mi nevzkvétal tak, jak by mohl.
Letiště mohlo mít kilometr – místo toho mělo jen 236 a později už tři sta metrů. A bylo hned u lesa. Musel jsem se mnohé v létání naučit sám. Protože to co jsem potřeboval – v učebnicích ani kurzech nebylo. V rotorech za lesem Vás nikdo nenaučí přistávat – na to není čas, to se musí cítit.
Postupem času jsem pochopil jednu důležitou věc.
Vždy je lepší se dohodnout.
Energie, kterou vložíte do sporu, je energie destruktivní. A tu je mnohem lepší proměnit v energii tvořivou – v energii, která buduje.
Jenže ne vždy to jde.
Vždy ale stojí zato se o to pokusit a to i opakovaně.
Čím více zemí jsem procestoval a čím více propagandy z jedné, druhé, třetí i čtvrté strany jsem slyšel a četl, tím jasněji jsem dokázal vidět věci v souvislostech.
To, co mi nedošlo ve třiceti, je mi v padesáti naprosto zřejmé.
A stejně mám podezření, že to bude pořád málo na to, jak budu svět vidět v sedmdesáti. Ve sto letech se vykašlu na to, abych Vám cokoliv vysvětloval…
Každý si to musí prožít sám.
Proto jsme zde na Zemi.
Když dnes vidím, jak rostou ceny paliv, maziv, náhradních dílů i lidské práce, jak se lidé postupně odvracejí od skutečného létání k hrám a náhražkám a jak omezené jsou možnosti elektrifikace leteckých pohonů – pokud nepřejdeme na úplně jiný model – je mi jasná jedna věc:
V letectví přežijí jen ti nejsilnější.
Ti, kteří dokážou rychle improvizovat.
Ti, kteří mají vlastní zdroje.
Ti, kteří mají své letiště a svá letadla, své servisy.
Ti, kteří nejsou zadluženi a nejsou závislí na nájmech.
Ti, kteří nemusí platit instruktory a mechaniky a dokážou nabídnout více za výrazně méně.
Pro některé z nich může být budoucnost velmi perspektivní.
Trh se totiž vyčistí.
Zkostnatělé struktury a příživníci přisátí na politicích a na dotacích se rozpadnou v prach.
Dobře na tom budou ti, kteří dokážou využít volnou energii pro své létání.
O něco hůře na tom budou ti, kteří alespoň pomocí neobvyklých technických řešení sníží spotřebu svých letadel. Protože právě ta tvoří podle typu letadla čtvrtinu až dvě třetiny všech nákladů.
Nakonec ale vždy zvítězí ti, kteří si dokážou samostatně všechno dělat dostatečně dobře. A to je poučení pro ty, kteří se podivují nad tím, že jeden člověk může mít hlubší multioborové znalosti a dovednosti. Je to nutnost vedoucí k přečkání krize.
A jak stárnu, stále více vnímám, že největšího smíru a míru dosáhnou ti, kteří dokážou své zkušenosti předat dál – svým studentům a následovníkům – tak, aby jednou mohli přerůst svého učitele a udržet nebo i rozšířit letiště a jejich počet.
Pak život zde na Zemi nemohl být marný.
Z budoucnosti nemám strach.
Už miliony let – a já věřím, že zde byly různé civilizace – se všechno stále opakuje. Dokud se nedokážeme povznést nad malichernosti a nad vlastní zduřelé ego.
Budeme se učit stále znovu a znovu.
A možná právě to je smysl života na této konkrétní planetě.
Každý z nás je přitom bytostí s neuvěřitelnou silou a vůlí.
Silou podpořit nějaký záměr.
Nebo ho naopak překazit.
Čím více jsem toho v životě prožil, tím více tomu rozumím.
Všechny války jsou zbytečné.
Přesto se opakují znovu a znovu.
Ne proto, že by lidé byli slabí.
Ale proto, že ještě nepochopili, jak silní ve skutečnosti jsou!
Tak jako ropa vždy byla a bude a nikdy nedojde protože se přirozeně tvoří v ložiscích, tak také planeta Země uživí všechny své obyvatele. Tak doufám, že jednou lidé pochopí, že síla, kterou dnes dávají válkám, mohla dávno změnit svět k lepšímu a pro všechny.
Filip Zejda

