Tři hodiny s poruchou podvozku, kterou jsem si způsobil sám
aneb co vás v kurzu zkušebních pilotů nikdy nenaučí
Ahoj piloti,
chtěl bych se s vámi podělit o otřesný zážitek, který se mi stal – a zároveň o zkušenost, aby se to, co se stalo mně, nikomu z vás nestalo.
Nepodcenil jsem techniku. Podcenil jsem kontrolu materiálu. Bohužel jsem při předletové kontrole cosi opomněl – a ta chyba nevznikla ve vzduchu. Vznikla v hangáru.
Jak to začalo

Přes zimu obvykle létám na lyžích s Yettim J-03. Udělal jsem si je z vyřazených snowboardů pro těžší a větší snowboardisty. Je to levné, funkční a dostatečně elastické řešení pro ultralight do 450 kg.
Tuto zimu jsem nelétal, protože jsem byl zaneprázdněn jinými povinnostmi. Před týdnem mi to ale nedalo – nasadil jsem na letadlo lyže, vyměnil stará přední gumová lana, dal nová zadní lanka, alespoň trochu pojížděl a zkoušel sníh. Pak se zatáhlo a už jsem nechtěl riskovat sněhovou přeháňku. Uložil jsem tedy letadlo i s lyžemi do hangáru na vrstvu sněhu.
Krásný letový den
„Dnes je krásný den,“ pomyslel jsem si o týden později, když jsem měl splněné povinnosti a rozhodl se, že se trochu prolétnu.
Vyndal jsem ostruhový hornoplošník typu Tulák, Piper, Yetti- J03 se sedadly vedle sebe, udělal obvyklou předletovou prohlídku a zkontroloval i uchycení lyží.
Zkontroloval jsem je. Ale jen očima.
Bylo trochu těžší odlepit zamrzlé lyže od sněhu, který jsem předtím naházel do hangáru, ale povedlo se. Vytáhl jsem letoun před hangár, nahodil motor, zahříval ho a provedl povinné úkony.
Pak jsem se chtěl rozjet. Nešlo to, letoun byl přimrzlý.
„Nevadí, že nemám nikoho k pomoci,“ pomyslel jsem si. Udělám to jako obvykle.
Pomalu jsem přidal plný plyn – stále nic. Zakýval jsem výškovkou a letoun se po několika nárazech ostruhovou lyží do sněhu rozjel. Fajn, říkám si, teď nezastavit a rozlet proti větru.
Rozjel jsem se do vyčkávacího, v pohybu zkontroloval okolí, plný plyn a frrrr…
Letoun se jen těžko v čtyřiceticentimetrovém mokrém sněhu rozjížděl.
Levá lyže, na kterou jsem viděl, se bořila asi patnáct centimetrů do sněhu. Potlačil jsem tedy letoun, abych měl co nejmenší odpor od křídel, a po cca 150 metrech jsem dal malé klapky. Ještě chvilku…
Pomohl jsem tomu krátkým prudkým přitažením s následným povolením kniplu.
A byl jsem ve vzduchu.
Něco je špatně
Jsem v padesáti výškových metrech.
Rychlost 110 km/h.
Není kam sednout.
Letadlo se začne kývat ze strany na stranu a přibrzďuje se. Zatahuji klapky a potlačuji.
Co se děje?
Ty vibrace znám. Ale obvykle mají vyšší frekvenci.
Nevyvážené kolo? Ne.
Koukám na levou podvozkovou nohu.
Lyže se kýve v sekundových intervalech nahoru a špička překmitává dolů pod kolo.
Potopit to a přistát?
Ne. To bych měl letadlo na šrot, zlomenou vrtuli, ohnuté lože a nejspíš i křídlo. To můžu udělat vždycky. Musím vymyslet něco lepšího.
V nádrži mám benzín na tři dlouhé hodiny letu.
Tři hodiny na přemýšlení o vlastní chybě.
Tři hodiny na to, jak to napravit.
Diagnóza ve vzduchu
Opatrně tedy stoupám rychlostí 110 km/h, ale nestoupá to. Odpor je obrovský. Rotax 912 vrčí naplno, 5800 otáček. Stoupám tak 2 m/s. Podezřele málo.
Trochu to táhne doprava.
A co pravá lyže? Nevidím na ni.
Vystoupám do 900 metrů nad zemí. Odpoutám se z čtyřbodových pásů a nakláním se nad pravé sedadlo. Levá lyže mezitím stále pokmitává.
Z okénka konečně vidím pravou lyži.
Je úplně potopená špičkou, asi 40 cm pod osu kola.
V tu chvíli mi došlo, že jsem si z obyčejného zimního letu udělal událost, která může skončit v novinách.
S tím nepřistanu bez převrácení na záda.
Práce s rychlostí
Levá lyže dál kmitá. Jasně. Aerodynamika. Proud vzduchu ji tlačí dolů, guma ji vrací nahoru. Pokud snížím rychlost, snížím i sílu, která ji přetlačuje.
Začínám pomalu snižovat rychlost.
Vím, že moje pádová rychlost VS1 (čistá konfigurace) je 68 km/h a Vso (s klapkami) kolem 65 km/h. Jenže nikdo neuvažoval o takto brutálně potopené lyži pod horizont.
Na druhou stranu mrzne, vzduch je hustší a lépe nese křídlo – ale také výrazně zvyšuje odpor na skloněné lyži.
Pod 75 km/h jít nemůžu. Nemůžu riskovat pád.
85 km/h.
A konečně se levá lyže přitáhne do letové polohy. A tam drží.
Pravá je pořád dole.
Zoufalé řešení
Napadne mě myšlenka – přelézt na pravou sedačku, otevřít dveře a zkusit lyži vrátit ručně.
Uvědomuji si absurditu situace. Už neřeším let jako běžný pilot. Řeším mechaniku podvozku za letu.
Nejprve bezpečná výška.
Stoupám do 1300 metrů nad okolní krajinu, nad pole, nad neobydlenou oblast.
Stabilizuji 105 km/h.
Odpoutávám pásy a přelézám na pravou stranu. Kabel sluchátek nestačí – urval jsem konektor.
Snižuji rychlost na 75 km/h.
Otevírám pomalu dveře. Vibrují. Nakonec se díky tvaru přisály na spodní potah křídla a drží v horních závěsech.
Beru knipl mezi kolena. Řídím letadlo koleny.
Pravou rukou chytám povolené gumové lano. Levou se zapírám o trup.
Táhnu. Nic.
Znovu.
Pořád nic.
Připoutám se bezpečnostními pásy, abych měl větší moment a sílu.
Tentokrát tahám oběma rukama.
A najednou se lyže vrací špičkou nahoru.
Hurá.
Držím gumové lano pravou rukou, koleny knipl, levou přidávám plyn. Zrychluji na 100 km/h.
Teď už to musím dovést až na zem.
Přistání
Rozhoduji se pro divert na větší letiště. Patnáct kilometrů do Jihlavy.
Zařazuji se do okruhu ve 300 m AGL.
Finále.
150 metrů nad zemí.
Rychlost 95 km/h.
Soustřeď se.
50 metrů.
Stahuji plyn a vypínám zapalování. Vrtuli srovnávám startérem do vodorovné polohy, aby se při případném převrácení nezničila. Potlačuji kvůli odporu stojící vrtule.
Přechodový oblouk pomalu, plynule.
Z jednoho metru jemně přitahuji.
Dotkl jsem se země.
Ještě chvilku držím ostruhu nahoře a letadlo si samo na odporu lyží krásně přibržďuje.
Pokládám ostruhu.
Znovu nastartuji motor a dojíždím ke stojánce.
Ruka mě pálí od mrazu. Cítím napětí a obrovskou úlevu. Právě se mi trochu roztřásla kolena.
Příčina

Gumová přední lana byla povolená. Pravé bylo delší, evidentně natrhané uvnitř. Vzdušná vlhkost se do nich při oblevě dostala, následně zmrzla a změnila jejich pružnost. Jednotlivé gumové provazce se potrhaly.
Nezjistil jsem to, protože jsem gumová opletená lana jen viděl. Neprohmatal jsem je. Nenatahoval jsem je.
Otázka je, jestli bych to prohmatem zjistil.
Správné nastavení
Dotáhl jsem přední gumová lana tak, aby umožňovala průhyb lyže maximálně 10 cm. Zadní provazová lanka jsem nastavil s mírným průhybem 3 až 5 cm v letové poloze.
Za letu musí přední guma táhnout špičku vzhůru, zadní lanko musí umožnit nastavení přibližně 15 až 20 stupňů oproti podélné ose letounu.
Příliš velká vůle předního gumového lana bez pojištění ocelovým lankem může způsobit přesně to, co jsem zažil. Příliš utažené lano může naopak vést ke zlomení lyže při pojíždění přes nerovnosti.
Co jsem udělal špatně
- Spokojil jsem se s vizuální kontrolou.
- Nezohlednil jsem vliv vody a mrazu na gumové prvky.
- Podcenil jsem fakt, že pružnost je stejně důležitá jako pevnost.
- Přední gumové lano jsem neměl pojištěné ocelovým lankem. To byla klíčová chyba.
Co dnes dělám jinak
- Gumová lana vždy prohmatám po celé délce, zkusím je natáhnout a ověřím pružnost.
- V zimě je skladuji v suchu a temnu, ne v hangáru – vyšší atmosférická vlhkost a následný mráz jim vadí.
- Přední gumové lano vždy pojistím ocelovým lankem s dostatečnou vůlí.
Taková klimbající lyže nebo lyže špičkou dolů je opravdu o strach. A někdy jen pár milimetrů gumy rozhoduje o tom, zda poletíte tři hodiny s problémem, který jste si způsobili sami.
Stydím se, že jsem to tehdy podcenil. Ale pokud tento text někoho z vás přiměje sáhnout na gumové lano místo pouhého pohledu na něj, zkontrolovat pojistné lanko a správné průhyby, pak měl ten let i tento článek smysl.
Sláva klasickým vzpěrovým hornoplošníkům. Neumím si představit stejnou situaci, kdybych seděl v dolnoplošníku.
Filip Zejda (2009)
