Máš nové letadlo, nálet do 300 hodin a myslíš si, že jsi pilot.
A že jsi svobodný.
Ne, nejsi!
Jen máš dost peněz na to, abys svou vůli dokázal okamžitě promítnout do reality. Chybějí ti léta zkušeností. A taky děláš chyby, které za chyby vůbec nepovažuješ.
A jsi otrok systému.
Máš nové letadlo, nízký nálet a hangáruješ v hromadném hangáru. Tvoje letadlo se tam stává balíkem sena v seníku. Každá nová návštěva letiště, byť jen přes noc, znamená další vyndávání, přesouvání a přerovnávání letadel uvnitř společného hangáru.
Jsi až na posledním místě za těmi, kteří létají každý den. Tvoje letadlo stojí daleko, hluboko za hangárovými vraty.
A ta čtyřmetrová skládací, zohýbaná vrata z první republiky ani sám neotevřeš.
Jsi ten poslední, na koho se bere ohled.
Protože občas musíš celý týden nebo čtrnáct dní pracovat, tvoje letadlo je odstavené někde v koutě hangáru.
Jsi jen ten, kdo platí.
A jako nečlen platíš hodně.
Chceš si jít zalétat v týdnu dopoledne, kdy fouká a má trochu pršet?
Já vím, že ty to dáš. Měl jsi tvrdý a kvalitní výcvik. Létal jsi mezi frontami i před nimi.
Jenže ostatní létají, jen když je hezky.
A tak přijdeš po čtrnácti dnech. Konečně máš ve svém byznysu všechno hotové a jdeš si zalétat.
Otevřeš hangár.
Tvůj nablýskaný Bristell, Rotax 916 v plné palbě, s autopilotem, stavitelnou vrtulí a interiérem v kůži, stojí až v nejzazším rohu.
Vlastně už ani není nablýskaný. Je pořádně zaprášený ostrým prachem z rozpadajícího se betonu na podlaze.
A ten opravdu nechceš roztírat po skle.
Stojíš tam a přemýšlíš, jak vůbec dostaneš letadlo z hangáru. Před tebou je šest dalších letadel a dva větroně s křídly propletenými mezi nimi.
Poprvé zjišťuješ, že to sám nedáš.
A poprvé na tebe dolehne skutečná síla toho okamžiku.
Ještě umocněná tím, že na svém letadle objevuješ spoustu ťukanců, otlaků a škrábanců.
V tříbarevném perleťovém laku za 120 tisíc.
Plně vybavené.
Těžké.
Neobratné.
Jsi otrok.
Otrok toho, že jsi chtěl létat nezávisle. Sám.
A teď vidíš, že to nejde.
Chceš si tedy na letišti postavit vlastní přenosný hangár. Peníze na něj máš.
Ale oni ti to nikdy nepovolí…
Neptej se, kdo jsou „oni“.
Pro tento příběh to není podstatné.
Začneš hledat cestu, jak létat skutečně svobodně. Ideálně u svého domu, někde v přírodě.
A zjistíš, že někdo už tou cestou prošel.
Zažil patnáct let utrpení. Vydržel. Vlastní vůlí překonal všechny obstrukce od místních lidí, úřadů, leteckých organizací a dalších institucí.
A všechno popsal.
Teprve při čtení té knihy začínáš chápat, co všechno za tím ve skutečnosti je. A kolik chyb – a jakých – jsi dosud udělal.
Rozhodneš se, že být svobodný znamená jediné:
Mít svoje letiště nebo vlastní plochu pro létání. Nejlépe co nejblíž domu nebo práci.
Mít svoje letadlo s vysokými limity bočního i zadního větru. Letadlo, které je skutečně sportovní a létá i tehdy, když všichni ostatní mají svoje stroje schované a dveře hangáru zavřené.
A především už víš, proč mít svůj vlastní hangár.
Protože nejsi jelito ani hlupák, dokážeš všechno během jednoho roku zrealizovat. Vyhneš se totiž slepým cestám a komplikacím, které jsou v knize popsané.
A najednou máš svoje letiště.
Několik drah.
Svůj hangár.

A svoje druhé, sportovní, už trochu obouchané letadlo s levným lakem.
Lehké.
Obratné.
Skoro STOL.
Konečně jsi svobodný.
Jenže stárneš.
Létáš méně a méně.
Možná zjišťuješ, že ti komunita chybí.
Možná ne.
Možná si vytvoříš vlastní komunitu a vlastní zázemí.
Jenže to vyžaduje kázeň.
Musíš hlídat, aby někdo svou nekázní nenarušil dobré sousedské vztahy, které sis vybudoval s okolím, obcemi, zastupitelstvy, farmáři i lidmi žijícími na samotách.
Někdo několikrát přeletí nízko nad blízkou samotou u tvého letiště.
Někdo jiný si v cizí letecké škole začne zkoušet průlety nad tvým letištěm.
Dalšímu selže letadlo při vzletu za tvou dráhou a skončí v zahradě starosty.
A všechno se to postupně skládá dohromady.
Až ti nakonec úřady chtějí tvoji plochu zavřít.
Jenže ty jsi četl knihu Svobodné létání v přírodě.
Znovu ji otevřeš.
Takže oni neuspějí.
A ty ano.
Teď už ale také víš, že na svoje letiště nemůžeš pustit kdekoho.
Čas nezastavíš.
Stárneš.
A víš, že jsi vybudoval něco, co má velkou hodnotu.
Letiště nebo svoji plochu máš zanesenou v územním plánu a začínáš hledat pokračovatele.
Někoho, kdo převezme to, co jsi vybudoval, a bude tě v tom následovat.
Protože zničit letiště nebo ho prodat umí každý vůl.
A to ty přece nejsi.
A pak ti začne docházet ještě jedna věc
Celé to začalo tím, že jsi chtěl být svobodný.
Svobodně se pohybovat.
Nechtěl jsi nikoho prosit, aby ti vytáhl letadlo z hangáru. Nechtěl jsi hodinu čekat, až někdo přijde. Nechtěl jsi řešit, kdo stojí před tebou, kdo za tebou, jak jsou propletená křídla a kolikrát musíš jedno letadlo obtočit kolem druhého, aby se tam všechna vešla.
Nechtěl jsi řešit, kdo má klíče.
A kdo rozhoduje o tom, co můžeš a co nemůžeš.
Chtěl jsi prostě přijít, otevřít vrata, vytáhnout svoje letadlo a letět.
Sám si všechno udělat.
Sám se obsloužit.
Když budeš mít chuť.
Když bude všední den dopoledne a všichni ostatní budou v práci.
A je ti jedno, jestli fouká 20 kt kolmo na dráhu. Ty to dáš a tvoje letadlo taky, protože sis už koupil Tecnam P2002 Sierra.
Je ti jedno, jestli je základna stratovité oblačnosti ve 400 metrech nad zemí a nikdo jiný nelétá.
Ty létat chceš.
Předpisy to umožňují.
Chceš prostě létat tehdy, kdy chceš ty.
A tady přichází první paradox celé té cesty:
Kvůli stovkám a tisícům metrů i kilometrů svobody nad zemí jsi nakonec musel získat kus té země pod sebou.
Vybudoval sis vlastní plochu. Vlastní dráhy. Vlastní hangár.
Roky jsi jednal s úřady, sousedy, obcemi, farmáři a lidmi v okolí. Naučil ses věci, o kterých jsi při koupi svého prvního letadla neměl ani tušení.
A jednoho dne jsi skutečně svobodný.
Nikdo před tebou nestojí v hangáru.
Nikdo ti nemusí otevřít vrata.
Nikdo ti nemusí vytáhnout letadlo.
Nikdo ti nemusí dát svolení, abys dnes letěl.
Jenže mezitím se stalo něco, co jsi na začátku vůbec neplánoval.
Vybudoval jsi hodnotu.
Už to není jen kus trávy, po kterém se rozjedeš a odlepíš od země.
Je to místo.
Je to systém.
Systém, u kterého někdo patnáct let před tebou hledal důvody i způsoby, jak jej vůbec vytvořit. Ty jsi na jeho zkušenostech postavil svoje vlastní zázemí.
Vybojoval sis vztahy s okolím.
Prosadil jsi plochu do územního plánu.
Naučil ses ji chránit před lidskou hloupostí, nekázní i úředními obstrukcemi.
A najednou už nejde jen o tebe.
Protože ty stárneš.
Letadlo můžeš prodat.
Hangár můžeš prodat.
Pozemek můžeš prodat.
Jenže to, co jsi na tom místě vytvořil, se dá zničit jediným podpisem. Jedním špatným rozhodnutím. Nebo jedním člověkem, kterému bude úplně jedno, kolik let trvalo, než to všechno vzniklo.
A tehdy možná pochopíš poslední paradox svobodného létání.
Když jsi byl mladší, myslel sis, že svoboda znamená mít vlastní letadlo.
Pak jsi zmoudřel a zjistil, že svoboda znamená nikoho nepotřebovat.
A že k tomu potřebuješ vlastní plochu i vlastní hangár.
Teď hledáš někoho, komu můžeš důvěřovat.
Někoho, kdo pochopí, že nepřebírá jen letiště.
Přebírá přístav.
Vzdušný přístav se vším, co k němu patří. Od tankování paliva přes koordinační směrnici až po ohrazení plochy nebo výstražné tabule.
Ale především přebírá možnost svobodně létat.
Možnost, ke které někdo před tebou patnáct let hledal cestu. Ty jsi ji převzal, na jeho zkušenostech vybudoval vlastní zázemí a ochránil ji.
A teď ji můžeš jednou předat zase dál.
Protože svobodu je těžké získat.
Ještě těžší je ji udržet.
A nejtěžší je zařídit, aby přežila svého majitele.


